úterý 11. srpna 2015

Michael Stavarič .:. Děvčátko s kosou


Anotace nakladatele:
„Tati, co je vlastně smrt? Je to tvoje kosa?“ zeptá se jednoho dne pana Smrtky jeho malá dcerka. A on se rozhodne poslat ji do světa, aby se tam naučila všechno podstatné o životě. Ale jak má jít malé děvčátko ve velkém světě vlastní cestou, aniž by přitom ztratilo samo sebe? A co si má počít s tátovou velikánskou kosou? Naštěstí se brzy ukáže, že stačí mít oči dokořán a pořádně se dívat kolem. A tak černou kutnu nahradí po pádu do kbelíku se žlutou barvou veselé šaty, které jsou den ode dne kratší, jak je děvčátko s kosou den za dnem větší a dospělejší. A z otcovy kosy se může stát třeba i houpačka.
Okouzlující příběh pro malé i velké podtrhují půvabné koláže Dorothee Schwabové.
Kniha získala Cenu města Vídně za literaturu pro děti a mládež (2010) a byla nominovaná na Čestnou listinu IBBY (2012).


Mám rád divné knihy. Divné jak obsahem, tak ilustrací. Mám rád lidi, věci i zážitky, které se vymykají běžnému standardu a ukazují nám jiný pohled na svět. Ukazují jiný výhled z okna, tak nepodobný klasickým kulisám, které nám (díky předčítání knih) představovali naši rodiče.
Prostě mám rád moderní současné dětské knihy, právě pro tu jejich jinakost.
Pro jejich sebedůvěru, odvahu a nadšení. Ale musí to mít své opodstatnění.
Nesmí se mi stát, že anotace knihy mi příjde napínavější a výmluvnější, než samotný příběh.
Že text je zastíněn ilustrací. Nemám rád, když ilustrace neplní roli průvodce a partnera textu, vypadá jako umělecké dílo, ale příběh samotný pokulhává. Text je jen doplněk, stává se tak trochu chaotickým a mírně nesmyslným. Stává se vatou. A leckdy, díky grafické úpravě a umístění, težko čitelný. To rád nemám, opravdu ne.
No a právě toto se mi dnes stalo s touto knihou.

V knihovně mě zaujala na první pohled.
Doma mě zaujala i na pohled druhý. Přišla mi krásná, neotřelá, jiná. Takový ten druh ilustrací, o kterých by moje máma řekla, jaké že jsou to patlanice, ale když se na obrázky člověk zaměří, uvědomí si, kolik práce, umu a talentu obsahují ... a jak jsou hravé.
I Hugovi přišly pěkné, samozřejmé a blízké. Přirozené.

No, ale co příběh?
"Hugo, tak jak se Ti kniha líbila."
"Pěkná!"
"A o čem byla?"
... pokrčení ramen, zamyšlení a bezradný výraz.
"Byla divná, tati"
"Copak je na ni divného?"
"Já nevím, co ta holčička dělala ... a má ošklivé jméno."

Ikdyž z anotace vím, co bych v této knize měl nalést, vlastně to v ní nenalézám. Příběh, plynulost, ponaučení? Vím, že existují nonsensové knihy, máme doma jednu velkou Holku, která nonsensový svět miluje, ale tohle nebude ten případ. Jakoby někdo nadšeně začal vypravovat příběh, nadechoval se k vyvrcholení a blížil se k té vyšperkované pointě a ... otočil stranu a najednou mluvil o jiné věci. Utnul děj, zanevřel na něj. Nesoustředěně pozapomněl, o čem nám vlastně vypráví a hned nás chtěl obdarovat zážitkem dalším. Takové to "mám v hlavě tolik věcí a tak málo místa a času". Chvílemi se snad i o rým snaží, možná jen pro to, aby vyzkoušel, jak to bude znít. A pak příjde konec. Člověk nakukuje, zda se ještě vzadu něco neskrývá, ale skrývá se tam jen vtipné představení autorů.
Tak bolestně mi tam chybí pointa? Ponaučení? To zamyšlené, něžné povzdechnutí "ach" a pohlazení obalu, přitisknutí k hrudi?
Přišel jen pocit zmaru z nevyužitého příběhu, který mi přišel tak nápaditý a nádějný.
Možná mám jen problém s oceněnými knihami. Nedokážu jim odpustit, že přes všechnu tu honosnost, jinakost a uměleckost zapomínají na jednu věc. Že jsou určené pro děti a přes všechnu tu svojí hravost a vyjímečnost by neměly zůstat prázdné. Nejde přeci jen o to list papíru zaplnit barvami, mělo by jít i o to, zaplnit ten papír i myšlenkami ... a to mi tu dnes trochu chybělo. Je mi to líto :-(

Děvčátko s kosou
Napsal Michael Stavarič
Ilustrovala Dorothee Schwab
Z německého originálu Die kleine Sensenfrau přeložila Michaela Škultéty
Vydalo nakladatelství Portál, s.r.o.
40 stran, vydání první, 2015

www.portal.cz