neděle 19. října 2014

Pavel Čech .:. Velká knižní záhada

Tento dnešní příspěvek bude asi celkem nevšední. Roztáhlý a upovídaný ... na knižní recenzi možná trochu až moc osobní. A přiznávám, že se mi nepíše moc lehko.
Cítím se, jakobych měl plivnou do tváře svému nejlepšímu kamarádovi, nebo mu nastavit nohu při finiši běžeckého závodu, pár metrů před cílem. Prostě se cítím jako mizera a ještě s tím jdu veřejně na denní světlo.
Ale tak nějak upřímně doufám, že během psaní těchto vět si ujasním svůj postoj, pravý a skutečný názor a před napsáním konečné tečky si uvědomím, že není tak zle a že jsem jen knižní hysterka. Ale začnu od začátku, protože i objevování nových knih má svůj příběh ...

Vydali jsme se na výlet a navštívili 24. Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě.
Je to náše první návštěva jakéhokoliv knižního veletrhu a tak jsme si to náležitě užívali. Užívali jsme si i přípravu a malý Hugo, když se dozvěděl, že tam bude mít stánek nakladatelství Petrkov a že u nich bude k dostání pokračování knihy Dobrodružství pavouka Čendy, donesl z útrob svého pokoje prasátko nadité mincemi a začal přepočítávat své bohatství.
Trval na tom, že knihu si koupí sám, za své vlastní peníze. Prostě pýcha všech knihomolských rodičů :-)
Nakonec to dopadlo ale trochu jinak. Druhý díl sice měli, ale jen takové to miniaturní vydání do kapsy. A na knižní pidi rozměry my nehrajeme, my chceme velkou knihu. Pokud možno, tak co největší ;-) Rozhlédli jsme se po pultě a během chvilky odcházeli s jinou novinkou Pavla Čecha a to s Velkou knižní záhadou.

Šťastná náhoda tomu chtěla, že když jsme se po chvilce vraceli kolem stánku zpět, seděl tam za stolkem někdo charakteristicky rozcuchaný a usměvavý ... pan Čech osobně, s psacím perem v pohotovosti.
No, co vám budu povídat.
Podobně, jako jsme se cítili my, se asi cítí mladý hokejista, když potká Jaromíra Jágra, nebo stará důchodkyně, když na ulici spatří Karla Gotta ... Hugo se stydlivě schovával mámě za sukní a máma se bez jediného slova (a to je u ni co říci) zamilovaně uculovala od ucha k uchu skryta za sloupem.
Zachránil jsem rodinnou čest a s netušeným sebevědomím se vytasil s čerstvě zakoupenou knihou a požádal pana Čecha o autogram a věnování. Rozesmátý pan Čech mi podal ruku a zeptal se, co má Hugo rád.
Když se dozvěděl, že kočky a roboty, začal kreslit a psát.
Rázem se z obyčejné knihy stal rodinný poklad, který budou dědit další a další generace našich a Hugových (ještě nenarozených) potomků :-) Asi desetkrát jsme poděkovali a mohli celý veletrh prohlásit za ukončený, protože lepší už to být nemohlo. Nakonec jsme se ještě vydali do nedaleké galerie, kde souběžně s veletrhem probíhala i výstava obrazů pana Čecha.

Výstava byla krásná a obrazy mnohem hlubší a barevnější, než jak nám je dokáže zprostředkovat knižní reprodukce.
Poprvé, na vlastní oči, jsme viděli i autorovy umělecké objekty a byli z nich unešeni. To se prostě musí vidět, nádhera.

Nakonec pokročila doba, slunce začlo zapadat a my se museli vydat na nádraží, nasednout na vlak a zamířit domů. Ideální příležitost vytáhnout náš nový knižní příběh, začíst se do jeho obrazů a dlouhou cestu si zkrátit společnou četbou.
No a jsme u toho. U toho, proč jsem dnešní začátek tak zvláštně okecával. Jistě chápete, že po takto prožitém dni jsme čekali pomyslnou třešničku na dortu. Vyvrcholení celého dne, závěrečný ohňostroj a famfáry. No a ... třešnička byla, to určitě ano, ale ten ohňostroj se nějak nevydařil.
Nechápejte mě prosím špatně, ta kniha je moc hezká. Originální příběh, hezké zpracování ... ale (je mi to moc líto) není to (pro nás) nejlepší kniha pana Čecha. Já nevím, jak to správně říci, jak popsat ten pocit z knihy ... nejbližší je asi toto: v té knize je málo pana Čecha.
Velká knižní záhada mi příjde jako pocta knihám, které má Pavel Čech rád. Děj knihy se totiž odehrává právě na okopírovaných stranách z těch jeho oblíbených a na ně pak pan Čech dokresluje příběh svůj.

Ilustrace z různých knížek se přemisťují tam, kde nemají co dělat a tvoří vtipnou mozaiku i mých oblíbených knižních hrdinů. A pak se v příběhu objeví kocour Alfréd spolu s myšákem Kvídem a začne jejich zběsilá honička po stránkách knih v jedné knihovně.
Přeskakují z knihy do knihy, tu se prohání mezi Rychlými šípy, támhle se mihnou v pohádkách Boženy Němcové nebo potkají kapitána Nema.
A tady přichází to naše (moje a Lucchy) zklamání.
Čekali jsme větší zapojení dalších postav. Lucie to vystihla přesně. Čekala, že se myšák schová někomu do kapsy. Že se ilustrace z navštívených knih zapojí do honičky, budou pomáhat myšákovi a klást překážky pod pádící nohy kocoura. Ale ono ne. Na spoustě stran se objevují jen stopy utíkajících hrdinů a právě zde se objevuje ten můj pocit z toho, že je tu málo pana Čecha.
Omlouvám se za toto svoje rouhání, ale to, co jsme v téhle knize dostali, mi příjde jako málo.
Já vím, asi za to může celý ten náš skvěle prožitý den a spousta zážitků. Možná, že kdyby jsme knihu zakoupili normálně v knihkupectví a četli ji večer před spaním, budeme se na di dívat jinak, ale takto (nám dospělým) něco schází.

Naštěstí náš Hugo to vidí úplně jinak.
Jen co jsme knihu dočetli, chtěl ji přečíst znovu. Ukazoval mámě Tarzana a hned jí vysvětloval, že ti dva podivní kluci, kteří se dívají jak zápasí s opičákem, tam nemají co dělat. Prohlížel si trofeje na zdi u kocoura Alfréda a tvrdil, že ptáček na větvi je určitě živý a ne vycpaný, že toho kocour nedostal. Takže zde je vše přesně tak, jak má být. Malý kluk je nadšený a unešený do světa, který zná. Do nádherného světa pana Čecha a vůbec nevnímá to pošetilé a nepatřičné zklamání jeho rodičů.
Ne ... vůbec nelituji, že jsme knihu zakoupili a přiznávám, že naše zklamání je jen náš problém.
Vy to tak nemusíte vůbec vnímat a příběh z Velké knižní záhady se vám zapíše do srdce.
Proto bych vás rád poprosil ... neberte moje lamentování vážně a udělejte si názor sami.
Protože každá kniha Pavla Čecha si pozornost dítěte určitě zaslouží ...

Velká knižní záhada
Napsal a nakreslil Pavel Čech.
Vydal Petr Novotný - nakladatelství Petrkov roku 2014
1. vydání
84 stran
www.petrkov.c

středa 1. října 2014

Ivona Březinová - Johanka z parku

Zase je tu tichý večer, kdy dětské oči zakryla únava a další přečtený příběh doprovodil malého Huga do kraje snů. Dnes večer se mu možná bude zdát o malé rezavé veverce, o utrženém knoflíku nebo o tom, kterak jemné podrbání kameného draka pod bradou přivedlo nad město déšť.
Ten přicházející sen snad umocní i skutečnost, že na naše okna dopadají potichounku kapky deště reálného.
Někdy to tak výjde.
Čtete o padajících kaštanech a barevném listí a přitom v kapse máte dva čerstvě najité hnědé kaštany z víkendové procházky a kočky na chodbě si hrají s tlejícím listem, který jste si přinesli na podrážce vlhkých bot. Někdy se v knize odehrává přesně to, co můžete spatřit tam venku za okny. O to více se smyšlené příběhy stávají skutečnými, o to více můžou být dětské sny uvěřitelnějšími.

Johanka z parku je přesně taková. Podzimní. Vhodná k tomu, vytáhnout ji z knihovny právě teď a spolu s dítky se zanořit do vyhřátých peřin a nechat se unášet slovy.
Slovy Ivony Březinové a povedenými ilustracemi Markéty Vydrové, které jsou nedílnou součástí příběhu.
Však právě kvůli ilustracím paní Vydrové jsme s Hugem po knize sáhnuli. Máme ji prostě rádi.
Líbí se nám, že na ilustracích nalezneme přesně to, co čteme na stránkách knihy.
Pokud autorka něco popisuje, ilustrátorka to nakreslí přesně tak, jak my si to představujeme.
Navozuje nám to pocit známého. Umožňuje nám to vzít si příběh za svůj, cítit se v knize jako doma, v našem vlastním parku.

Proto rádi uvěříme, že i ta naše veverka, která žije v lesíku opodál, se s námi může dorozumět mimosmyslovým vnímáním a že umí proměnit kmen stromu v dřevěné schodiště.
Musí to přeci umět, když vypadá přesně tak, jako ta Johanka z parku!
Ikdyž název knihy napovídá, že Johanka bude hlavní hrdinkou knihy, vlastně to tak není.
Naší pozornost na sebe bude (po celou doby vyprávění) strhávat výstřední babička Hermína, která v dešti nosí na hlavě koupací čepici s bambulí a po parku se prohání na koloběžce.
Neznalému oku by se babka mohlá zdát mírně cáknutá, ale pozorný čtenář hned od začátku tuší, že Hermína není cáklá (nebo dokonce trochu šílená), ale že je jen prostě svá.
A že řeší jednu záhadu, kterou před zbytkem své rodiny tají.

Ale co by to bylo za tajemství, kdyby nakonec nebylo odhaleno a to třemi sourozenci, kteří se svojí babičkou a rodičmi bydlí ve stejném domě, z jehož střechy pravidelně padají stále ty samé střešní tašky. Zrovna ty, které jsou přesně nad babiččinou postelí.

Nebudeme si nic nalhávat.
Není to tajemství velké jako Svět sám.
Není to tajemství s tak velkou silou, že po jeho odhalení si úlevně oddechneme a setřeme z čela pot.
Není to překvapivý příběh plný nečekaných obratů a zápletek.
Právě naopak.
Jedná se o knihu lehkou s jednoduchým rytmem. S takovým tím klidným rytmem, kdy se oči slastně zavírají a mysl se naopak otevírá ... snům.
Ale i takové knihy jsou potřeba a jsou milé našim srdcím. Protože v tom složitém životě našeho prvňáka je jednoduchost odpočinkové četby potřeba a v tomto případě neplatí, že jednoduché je zároveň hloupé.
Protože Johanka z parku není kniha hloupá, jenom si prostě na nic nehraje.
Je laskavá a čtivá. Leckdy nutí do radostného úsměvu.
Je to prostě kniha, kterou unavený táta moc rád čte svému synovi a u které si celou dobu neříká: "Boha jeho, to byla ale zase slátanina".
Kdepak ... mám ji rád ;-)

Johanka z parku
Napsala Ivona Březinová a ilustrovala Markéta Vydrová.
Vydalo nakladatelství Albatros roku 2012
1. vydání
86 stran
www.albatrosmedia.cz

Pro děti od 7 let.