sobota 22. listopadu 2014

Petra Braunová .:. Ema a kouzelná kniha

Ema a její kouzelná kniha se na náš noční stolek dostala tím nejlepším možným způsobem.
Byla nám darována. Přišla poštou s tím, že by se nám mohla líbit (moc děkujeme Petro!), že ji určitě oceníme. A darované knihy mají jednu výhodu oproti těm, které si sami koupíte. Ukrývají v sobě prvek překvapení. Vlastně nevíte, co od ní můžete očekávat. Nečetli jste recenze, anotace, nic. Dost možná byste si ji sami nikdy nevybrali, protože usoudíte, že není určená pro vás ...
Přiznávám, chvíli u nás Ema ležela a spala, hledala si k nám cestu. Vždyť čtení o holce a vílách, to nebude to pravé ořechové pro dva kluky, no řekněte! Jenže ... také je tam zmínka o kouzelné knize ... a to nás lákalo.

Jednoho večera najednou přišel její čas a ocitla se na vrcholku knižní hromádky.

Ema je děvče, žijící celý svůj život v sirotčinci. Nikdy jej neopustila, nikdy nepoznala nic jiného.
Nezná své rodiče a vlastně ani netuší, že něco jako "rodiče" existuje. Žije svůj bezstarostný život, spolu s dalšími děvčaty, v zahradě obehnanou vysokou zdí, ve velkém domě, kterému opadává omítka.
Stará se o ně Slečna, která je má všechny moc ráda a která jim předčítá stále dokola jednu a tu samou knihu. Je o hodných a poslušných děvčatech a není tam vůbec žádný kluk.
Ema je jediná z celého sirotčince, kdo vídá malé průhledné víly. Víly poletují kolem, poposedávají jí po ramenou a našeptávají Emě o městě, kam se má zanedlouho na jeden jediný den vypravit. Tak, jako každá dívka ze sirotčince, která oslaví desáté narozeniny. Každá dostane zlatý peníz a vydá se za dobrodružstvím do města, kde nikdy předtím nebyla. Za sladkými bombóny, za lunaparkem ... za zábavou.
No a pak vyrazí i Ema. Jako každá správná knižní hrdinka, která je jiná než ostatní dívky, nezamíří tam, kam zamířily všechny ostatní, ale osud ji přivede do obchodu, kde není jeden jediný bombón, zato jsou tam police plné starých knih. Antikvariát. Ema si vzpomene na tu jedinou knihu, kterou v sirotčinci mají a rozhodne se obdarovat kamarádky knihou novou. Snad ji odpustí, že nedonese lízátka ... odnese si z obchodu knihu v kožených deskách. Knihu, která je prý kouzelná. Knihu, které dorůstají stránky!

Když jsme začali s Hugem číst první stránky a objevily se víly, Hugo zazíval a byl trochu otrávený. Zvonilku nesnáší a tak mu prostě víly k srdci nepřirostly. I mně se ústa otvírala k hlubokému zívnutí. Jak jsem řekl hned na začátku, dva kluci a kniha s vílama, to asi nebude to pravé.
Ale z nějakého důvodu jsme nepřestali a četli dále.
Další večer už byl Hugo pozorný a dožadoval se dalšího a dalšího pokračovaní. Trochu si myslím, že za to mohl sirotčinec. Ten fakt, že jsou zde děti, které nikdy nepoznaly rodiče, Huga zaujal.
Jednou se na to během čtení ptal, zajímalo ho, jak se to těm dětem stalo.
Když chvílemi poslouchala naše Luccha, posmívala se nám, co to čteme za růžovou holčičí knihovnu.
Něco na tom možná je. Ikdyž se paní spisovatelka dušuje, že je kniha určená pro holky i kluky, jako odrostlý kluk jsem měl chvílemi s knihou problém. Sice mě nikterak neurážela, ale měl jsem spousty rýpavých otázek. Třeba to, proč jsou tam vlastně ty víly. Ne, fakt! Ony tam nemají žádný důvod! Jen si tam poletují, usedají na kytičky a něco si špitají. Jinak nic. Klučičího čtenáře akorát tak odrazují. Jó, kdyby to byli skřeti, neřeknu ani slovo, ale víly? ... ccc ;-) A v půlce knihy jsem byl už taky docela nervozní, protože o kouzelné knize tam taky nebylo ani slovo! Jenže to byly jenom moje myšlenky, které se těm Hugovým vůbec nepodobaly.
Hugo si knihu zamiloval a když jsem do postele uléhal unavený a se čtením stávkoval, stejně mě vždycky donutil. Prostě ho zaujala. Styl paní Braunové je čtivý, hezky se asi i poslouchá.
Zničeho nic se i ten příběh zlomil a dospělý kluk byl lapen spodními proudy děje a spolu s malým chlapcem jsem hltal každou větu. Jakoby se autorka přestala zaobírat vatou příběhu a pustila se do toho. No a pustila se do toho pěkně i přeslazeným koncem konče :-)
Druhý den ráno Hugo probudil mámu a začal ji vyprávět o tom, jak kniha dopadla a co všechno se tam stalo. Když se nad tím zamyslím, větší pocty se paní Braunové dostat u Huga asi ani dostat nemohlo. Nepamatuji si, že by mámě další den o nějaké knize kdy vyprávěl ...


Ema a kouzelná kniha
Napsala Petra Braunová
Ilustroval Tomáš Řízek
V nakladatelství Albatros vydala společnost Albatros Media a.s. v roce 2010 (dotisk 1. vydání v roce 2012)
Počet stran 94
www.albatrosmedia.cz

Pro čtenáře od 7 let.

Náhledy na další obrázky nejdete na webu ilustrátora www.rizek-tomas.cz

A protože mě Petra Braunová přesvědčila a protože mám rád ilustrace od Nikkarina, určitě si nenecháme ujít knihu 3333 km k Jakubovi, kde se to vílama hemžit nebude a která vypadá na rize klučičí dobrodružství ;-)

neděle 2. listopadu 2014

Elvira Lindo .:. Manolito Brejloun

Uplynulo už mnoho dní a velkých letních prázdnin od chvíle, kdy jsem byl malý kluk a bylo mi krásných deset let. Je to tak dávno, že už si vůbec nevzpomenu, jaký jsem to vlastně byl a co se mi v té době honilo hlavou.
Možná i tento fakt mne přivedl k otevření další dětské knihy. Knihy o desetiletém chlapci, kterého kamarádi přezdívají Manolito Brejloun. Byla to zvědavost, jakpak asi tráví svůj normální život malý kluk na předměstí Madridu?
Druhým faktem nejspíš bude naše uplakané podzimní počasí. Depkoidně zatažené nebe, rozečtená dospělácká kniha z deštivého severu, brzká tma ... dostal jsem chuť se zasmát. Smát se nahlas, nebo alespoň se pod vousy usmívat. No a do ruky se mi dostala právě tahle kniha. Slibovala spousty zábavy a milého humoru, rošťácký pohled na svět. Sem s ní, chmury pryč!

První, co mě napadlo bylo, že děti jsou všude na světě stejné. Hlavní město Španělska nebo vesnice na Moravě, všichni jsou to stejně naivní chytrolínové, nebojácní nekňubové či nechtění hrdinové běžného dne.
Manolito je normální kluk, který hodně času tráví se svým dědem, trápí se s existencí svého mladšího bratra Blbečka a bojí se výchovné facky (nebo vořecha) od své milující mámy. Občas domů příjde s rozbitými brýlemi a občas vypustí na svobodu svoje umělecké nadání v podobě barevných čar na chodbě domu. Jak jsem řekl, normální běžný kluk, jakých po světě běhá nepočítaně.
Ale tento kluk je naštěstí i vtipný kluk. Na svůj svět kouká se zdravou zvědavostí a ironickým nadhledem. A ústy (nebo spíše perem) spisovatelky Elviry Lindo nám celý svůj svět mile představuje. Představuje nám ho takovým způsobem, že jej prostě musíme mít rádi a na nějaký nečas za okny (nebo v srdci) prostě rychle zapomeneme.

Alespoň na krátký čas :-) Protože knížka je útlá (první díl z mnoha?) a pokud si ji nebudete šetřit, lze ji přečíst během jednoho večera.
Krátké příběhy Manolita Brejlouna prostě svůj účel splnily a náladu mi nejednou vylepšily. Nesmál jsem se sice hlasitě na celou místnost, ale úsměvy pod vousy jsem nešetřil.
A jsem za to moc rád ;-)

Manolito Brejloun
Napsala Elvira Lindo.
Ilustroval Emilio Urberuaga a přeložila Eva Šašková
Vydalo Nakladatelství Omega roku 2014
1. vydání
Počet stran 208
www.knihyomega.cz

neděle 19. října 2014

Pavel Čech .:. Velká knižní záhada

Tento dnešní příspěvek bude asi celkem nevšední. Roztáhlý a upovídaný ... na knižní recenzi možná trochu až moc osobní. A přiznávám, že se mi nepíše moc lehko.
Cítím se, jakobych měl plivnou do tváře svému nejlepšímu kamarádovi, nebo mu nastavit nohu při finiši běžeckého závodu, pár metrů před cílem. Prostě se cítím jako mizera a ještě s tím jdu veřejně na denní světlo.
Ale tak nějak upřímně doufám, že během psaní těchto vět si ujasním svůj postoj, pravý a skutečný názor a před napsáním konečné tečky si uvědomím, že není tak zle a že jsem jen knižní hysterka. Ale začnu od začátku, protože i objevování nových knih má svůj příběh ...

Vydali jsme se na výlet a navštívili 24. Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě.
Je to náše první návštěva jakéhokoliv knižního veletrhu a tak jsme si to náležitě užívali. Užívali jsme si i přípravu a malý Hugo, když se dozvěděl, že tam bude mít stánek nakladatelství Petrkov a že u nich bude k dostání pokračování knihy Dobrodružství pavouka Čendy, donesl z útrob svého pokoje prasátko nadité mincemi a začal přepočítávat své bohatství.
Trval na tom, že knihu si koupí sám, za své vlastní peníze. Prostě pýcha všech knihomolských rodičů :-)
Nakonec to dopadlo ale trochu jinak. Druhý díl sice měli, ale jen takové to miniaturní vydání do kapsy. A na knižní pidi rozměry my nehrajeme, my chceme velkou knihu. Pokud možno, tak co největší ;-) Rozhlédli jsme se po pultě a během chvilky odcházeli s jinou novinkou Pavla Čecha a to s Velkou knižní záhadou.

Šťastná náhoda tomu chtěla, že když jsme se po chvilce vraceli kolem stánku zpět, seděl tam za stolkem někdo charakteristicky rozcuchaný a usměvavý ... pan Čech osobně, s psacím perem v pohotovosti.
No, co vám budu povídat.
Podobně, jako jsme se cítili my, se asi cítí mladý hokejista, když potká Jaromíra Jágra, nebo stará důchodkyně, když na ulici spatří Karla Gotta ... Hugo se stydlivě schovával mámě za sukní a máma se bez jediného slova (a to je u ni co říci) zamilovaně uculovala od ucha k uchu skryta za sloupem.
Zachránil jsem rodinnou čest a s netušeným sebevědomím se vytasil s čerstvě zakoupenou knihou a požádal pana Čecha o autogram a věnování. Rozesmátý pan Čech mi podal ruku a zeptal se, co má Hugo rád.
Když se dozvěděl, že kočky a roboty, začal kreslit a psát.
Rázem se z obyčejné knihy stal rodinný poklad, který budou dědit další a další generace našich a Hugových (ještě nenarozených) potomků :-) Asi desetkrát jsme poděkovali a mohli celý veletrh prohlásit za ukončený, protože lepší už to být nemohlo. Nakonec jsme se ještě vydali do nedaleké galerie, kde souběžně s veletrhem probíhala i výstava obrazů pana Čecha.

Výstava byla krásná a obrazy mnohem hlubší a barevnější, než jak nám je dokáže zprostředkovat knižní reprodukce.
Poprvé, na vlastní oči, jsme viděli i autorovy umělecké objekty a byli z nich unešeni. To se prostě musí vidět, nádhera.

Nakonec pokročila doba, slunce začlo zapadat a my se museli vydat na nádraží, nasednout na vlak a zamířit domů. Ideální příležitost vytáhnout náš nový knižní příběh, začíst se do jeho obrazů a dlouhou cestu si zkrátit společnou četbou.
No a jsme u toho. U toho, proč jsem dnešní začátek tak zvláštně okecával. Jistě chápete, že po takto prožitém dni jsme čekali pomyslnou třešničku na dortu. Vyvrcholení celého dne, závěrečný ohňostroj a famfáry. No a ... třešnička byla, to určitě ano, ale ten ohňostroj se nějak nevydařil.
Nechápejte mě prosím špatně, ta kniha je moc hezká. Originální příběh, hezké zpracování ... ale (je mi to moc líto) není to (pro nás) nejlepší kniha pana Čecha. Já nevím, jak to správně říci, jak popsat ten pocit z knihy ... nejbližší je asi toto: v té knize je málo pana Čecha.
Velká knižní záhada mi příjde jako pocta knihám, které má Pavel Čech rád. Děj knihy se totiž odehrává právě na okopírovaných stranách z těch jeho oblíbených a na ně pak pan Čech dokresluje příběh svůj.

Ilustrace z různých knížek se přemisťují tam, kde nemají co dělat a tvoří vtipnou mozaiku i mých oblíbených knižních hrdinů. A pak se v příběhu objeví kocour Alfréd spolu s myšákem Kvídem a začne jejich zběsilá honička po stránkách knih v jedné knihovně.
Přeskakují z knihy do knihy, tu se prohání mezi Rychlými šípy, támhle se mihnou v pohádkách Boženy Němcové nebo potkají kapitána Nema.
A tady přichází to naše (moje a Lucchy) zklamání.
Čekali jsme větší zapojení dalších postav. Lucie to vystihla přesně. Čekala, že se myšák schová někomu do kapsy. Že se ilustrace z navštívených knih zapojí do honičky, budou pomáhat myšákovi a klást překážky pod pádící nohy kocoura. Ale ono ne. Na spoustě stran se objevují jen stopy utíkajících hrdinů a právě zde se objevuje ten můj pocit z toho, že je tu málo pana Čecha.
Omlouvám se za toto svoje rouhání, ale to, co jsme v téhle knize dostali, mi příjde jako málo.
Já vím, asi za to může celý ten náš skvěle prožitý den a spousta zážitků. Možná, že kdyby jsme knihu zakoupili normálně v knihkupectví a četli ji večer před spaním, budeme se na di dívat jinak, ale takto (nám dospělým) něco schází.

Naštěstí náš Hugo to vidí úplně jinak.
Jen co jsme knihu dočetli, chtěl ji přečíst znovu. Ukazoval mámě Tarzana a hned jí vysvětloval, že ti dva podivní kluci, kteří se dívají jak zápasí s opičákem, tam nemají co dělat. Prohlížel si trofeje na zdi u kocoura Alfréda a tvrdil, že ptáček na větvi je určitě živý a ne vycpaný, že toho kocour nedostal. Takže zde je vše přesně tak, jak má být. Malý kluk je nadšený a unešený do světa, který zná. Do nádherného světa pana Čecha a vůbec nevnímá to pošetilé a nepatřičné zklamání jeho rodičů.
Ne ... vůbec nelituji, že jsme knihu zakoupili a přiznávám, že naše zklamání je jen náš problém.
Vy to tak nemusíte vůbec vnímat a příběh z Velké knižní záhady se vám zapíše do srdce.
Proto bych vás rád poprosil ... neberte moje lamentování vážně a udělejte si názor sami.
Protože každá kniha Pavla Čecha si pozornost dítěte určitě zaslouží ...

Velká knižní záhada
Napsal a nakreslil Pavel Čech.
Vydal Petr Novotný - nakladatelství Petrkov roku 2014
1. vydání
84 stran
www.petrkov.c

středa 1. října 2014

Ivona Březinová - Johanka z parku

Zase je tu tichý večer, kdy dětské oči zakryla únava a další přečtený příběh doprovodil malého Huga do kraje snů. Dnes večer se mu možná bude zdát o malé rezavé veverce, o utrženém knoflíku nebo o tom, kterak jemné podrbání kameného draka pod bradou přivedlo nad město déšť.
Ten přicházející sen snad umocní i skutečnost, že na naše okna dopadají potichounku kapky deště reálného.
Někdy to tak výjde.
Čtete o padajících kaštanech a barevném listí a přitom v kapse máte dva čerstvě najité hnědé kaštany z víkendové procházky a kočky na chodbě si hrají s tlejícím listem, který jste si přinesli na podrážce vlhkých bot. Někdy se v knize odehrává přesně to, co můžete spatřit tam venku za okny. O to více se smyšlené příběhy stávají skutečnými, o to více můžou být dětské sny uvěřitelnějšími.

Johanka z parku je přesně taková. Podzimní. Vhodná k tomu, vytáhnout ji z knihovny právě teď a spolu s dítky se zanořit do vyhřátých peřin a nechat se unášet slovy.
Slovy Ivony Březinové a povedenými ilustracemi Markéty Vydrové, které jsou nedílnou součástí příběhu.
Však právě kvůli ilustracím paní Vydrové jsme s Hugem po knize sáhnuli. Máme ji prostě rádi.
Líbí se nám, že na ilustracích nalezneme přesně to, co čteme na stránkách knihy.
Pokud autorka něco popisuje, ilustrátorka to nakreslí přesně tak, jak my si to představujeme.
Navozuje nám to pocit známého. Umožňuje nám to vzít si příběh za svůj, cítit se v knize jako doma, v našem vlastním parku.

Proto rádi uvěříme, že i ta naše veverka, která žije v lesíku opodál, se s námi může dorozumět mimosmyslovým vnímáním a že umí proměnit kmen stromu v dřevěné schodiště.
Musí to přeci umět, když vypadá přesně tak, jako ta Johanka z parku!
Ikdyž název knihy napovídá, že Johanka bude hlavní hrdinkou knihy, vlastně to tak není.
Naší pozornost na sebe bude (po celou doby vyprávění) strhávat výstřední babička Hermína, která v dešti nosí na hlavě koupací čepici s bambulí a po parku se prohání na koloběžce.
Neznalému oku by se babka mohlá zdát mírně cáknutá, ale pozorný čtenář hned od začátku tuší, že Hermína není cáklá (nebo dokonce trochu šílená), ale že je jen prostě svá.
A že řeší jednu záhadu, kterou před zbytkem své rodiny tají.

Ale co by to bylo za tajemství, kdyby nakonec nebylo odhaleno a to třemi sourozenci, kteří se svojí babičkou a rodičmi bydlí ve stejném domě, z jehož střechy pravidelně padají stále ty samé střešní tašky. Zrovna ty, které jsou přesně nad babiččinou postelí.

Nebudeme si nic nalhávat.
Není to tajemství velké jako Svět sám.
Není to tajemství s tak velkou silou, že po jeho odhalení si úlevně oddechneme a setřeme z čela pot.
Není to překvapivý příběh plný nečekaných obratů a zápletek.
Právě naopak.
Jedná se o knihu lehkou s jednoduchým rytmem. S takovým tím klidným rytmem, kdy se oči slastně zavírají a mysl se naopak otevírá ... snům.
Ale i takové knihy jsou potřeba a jsou milé našim srdcím. Protože v tom složitém životě našeho prvňáka je jednoduchost odpočinkové četby potřeba a v tomto případě neplatí, že jednoduché je zároveň hloupé.
Protože Johanka z parku není kniha hloupá, jenom si prostě na nic nehraje.
Je laskavá a čtivá. Leckdy nutí do radostného úsměvu.
Je to prostě kniha, kterou unavený táta moc rád čte svému synovi a u které si celou dobu neříká: "Boha jeho, to byla ale zase slátanina".
Kdepak ... mám ji rád ;-)

Johanka z parku
Napsala Ivona Březinová a ilustrovala Markéta Vydrová.
Vydalo nakladatelství Albatros roku 2012
1. vydání
86 stran
www.albatrosmedia.cz

Pro děti od 7 let.

pátek 2. května 2014

Robert Louis Stevenson .:. Pirát a Lékárník

Jsou knihy, u kterých mám velký problém s jejich zařazením.
Je to ještě kniha pro Huga, nebo je to spíš perla pro dospívajícího mládence či jeho tátu?
Není v ní už moc násilí, nebo je to jen nutné připomenutí, že okolní svět může být trochu krvavý ... obzvlášť, když se toho násilí člověk dopouští ve jménu dobra ... spravedlivé rozhořčení nad podlými skutky intrikáře?

Pořád to nevím. Pořád si nejsem jistý, pro koho je tato kniha určena.
Zjišťuji, že jsem asi přecitlivělý otec, chránící své dítko před okolním světem a bojím se, že mu pokazím jeho nevinný pohled na náš Vesmír.

Nakonec si to Hugo vyřešil sám. Nakoukl do knihy, našel kaluž krve a knihu zavřel s pohoršeným výrazem: "Tati, tuhle knihu si nemůžeme číst, je tam krev!" a šel si hrát. Ale protože jsme si knihu půjčili v knihovně v dětském oddělení a napsal ji Robert Louis Stevenson, autor úžasného Ostrova pokladů, musím ji dát sem.
Když to shrnu, je to kniha pro kluky, kteří už nějakou tu useknuto hlavu viděli a nerozháže je pohled na hořící kočárek :-)

 Prostě, nebuďme citlivky! Je to kniha úžasná, krásná a rozhodně stojí za pozornost.
Dokonce se nebojím říci, že se jedná o umělecké dílo.
Párkrát jsem přemýšlel nad tím, že každá stránka (no dobře, vynechal bych ty stránky s rozsekaným tělem a hořícím kočárkem - ikdyž ten kočárek ...) by obstála i jako zarámovaný obraz v pokoji a plnila by funkci zástupce umění. Učila by dospívající dítě vkusu a individualitě. Připomínala by mu den co den, že každý umělec má svůj styl a právě ten styl jej dělá vyjímečným.
Když se člověk ponoří do barev a linek obrazu, musí si prostě grafiku zamilovat. A není právě toto úkolem grafických románů? Naučit děti milovat ilustraci, kresbu ... nutit je toužit vzít pero a ztvárnit svůj svět na papír? Neměli bychom své děti obklopovat příklady a vytvářet jim inspirativní prostředí?
Ano, přiznávám, že tahle kniha si mě získla právě svojí ilustrací a až potom textem, příběhem.

Ikdyž i příběh (předkládaný nám pomocí veršů) je poučný a neméně důležitý.
Vypráví nám o dvou malých sígrech, kteří se pomalu a jistě vydávají na cestu zločinu. Odvážný a hrdý Robin nakonec uteče ze své rodné země a stane se z něj obávaný Pirát, kdežto úlisný a slizký Ben si vybuduje kariéru coby podvodný Lékárník. Každý si jde svojí cestou, aby se nakonec v dospělosti znovu setkali a povyprávěli o svých osudech. Chlubí se tomu druhému svými úspěchy a nabytým jměním. Zjišťují, jak moc se změnili od dob, kdy byli malí kluci. Ikdyž nás, němé pozorovatele, změny nepřekvapí, protože hned na začátku nám Robert Louis Stevenson jejich charakterové vlastnosti detailně představí a bylo nám jasné, kdo v co vyroste. Vše nakonec vygraduje v poučnou pointu, kdy slizký intrikář dostane přesně to, co si zaslouží a čestný pirát zabiják si jde dále svojí cestou. No prostě je to tak. Každý normální kluk sní o tom, kterak bude Pirátem, jen rozmazlení neprůbojní slizcí parchanti se chtějí stát Lékárníky.


Pirát a Lékárník
Napsal Robert Louis Stevenson a ilustoval Henning Wagenbreth
Z anglického originálu "Bobin and Ben: or, the Pirate and the Apothecary" přeložil Petr Putna
Vydalo 65. pole (2013, první vydání) v edici Políčko
www.65pole.cz
44 stran
Velký formát: 24 x 36 cm

pátek 25. dubna 2014

Jiří Trnka - Zahrada

Mojí milí ... dneska bych vám chtěl povyprávět o tom, jak jsme doma objevili Ameriku.
Knižní českou Ameriku.
Kdo by neznal Jiřího Trnku a jeho Zahradu.
No jasně, všichni víme o čem je řeč. Tajemná zahrada, nadávající kocour, parta kluků, nějaký slon v tom taky je ... no prostě Zahrada, o čem tu chceš jako Maaristaane psát?!
Nosit dříví do lesa se ti zachtělo?
Vlastně ano ... zachtělo.
Protože některé klasiky jsou tak klasické, až mi příjdou takové ... zapomenuté.
A dnes mám velkou touhu tuhlectu Zahradu připomenout. Prostě o ní musím napsat!

Poprvé jsem si ji uvědomil v našem bytě před pár měsíci, když se z ložnice začaly ozývat nadávky typu: "Ty lopatičko! Ty smetáčku, Ty darebáku. Ty kyblíčku!", které nakonec přerostly ve výhružky: "Týden jsem si nečistil zubý, kousnu Tě a dostaneš otravu krvé. A rozkoušu ti kalhotý a ty taky dostanou otravu krvé."
A také se ozýval smích a radost a prostě se z té ložnice linula dobrá nálada a Lucie a Hugo se prostě skvěle bavili. Tak jsem se připojil a poptal se, co to poslouchají.
Prý na našem CD s desítkami pohádek našli tuhle a že neví co to je, ale je to moc pěkný a vtipný a krásný a úžasný ... a že je tam tajemná zahrada a nadávající kocour a parta kluků a sloni ... a a a ... "to je Zahrada", řekl jsem, ale pak jsem se zamyslel a zjistil, že to vím jen díky tomu popisu a díky tomu, že jsem to byl já, kdo ji na to CD dal.
Uvědomil jsem si, že jsem ji vlastně nikdy nečetl ... a nepamatuji se, žebych ji někdy slyšel. Někde v hlubinách vzpomínek jsem si vzpomněl na animovaný film, ale abych z těch vzpomínek vydoloval více než jen zamlžený dojem, to zase ne.
   A tak se stále častěji z rádia začal ozývat hlas Karla Högera, který si nás svým přednesem naprosto podmanil. To CD je namluvené naprosto geniálně, opravdu úžasně a nezapomenutelně a kdyby bylo namluvené někým jiným, nemohlo by nikdy v životě získat takové kouzlo, jako má právě tato nahrávka.
Inu, zatoužili jsme i po knize a vyrazili do knihkupcetví.
Ono se řekne: klasika! Ale zkuste si ji koupit! Leda tak prd!
Narazili jsme na knihkupce, který se snažil a hledal v počítači. "Vyprodané ... vyprodané ... vyprodané."
"Tak alespoň mluvené slovo", žadonili jsme a toužili po originálním CD s obalem.
"To nevyšlo", tvrdil nám a vnořil se opět do světla monitoru.
Šli jsme si prohlížet další knihy a vzdali se naději.

Po pár minutách za námi přišel a spiklenecky nás oslovil.
"Nedalo mi to a možná by se dalo něco dělat ..." začal a se zasněným výrazem se svěřil, jak v mládi hledal také takovou Zahradu a že jednu podobnou našel, ale že v dnešním světě takových Zahrad už moc není ... a já se taky zasnil a tahajíc se za plnovous si s ním zavzpomínal na svoje dětství a na hledání tajmených koutů ... no prostě, buďte rádi, že jste si tam v tu chvíli nekupovali knihy, protože to musel být hodně divný pohled na ty dva velký kluky, kteří vzpomínají na to, kterak byli kluci malí.
Jediné oko by nezůstalo suché :-) ale naštěstí jsme tam byli jen my a Lucie. A ta byla také ve své Zahradě.

Nakonec nám to CD sehnal ... Je to už pár dní, co nám tuhle pohádku pan Höger vypravuje a já si uvědomil, že jsem jí ještě neslyšel do konce. Pokaždé poctivě posloucháme od začátku a já u ni vždy usnu. Někdy dříve, někdy později, ale pravidelně.
Ne nudou, to vůbec ne. Je to tím kouzlem.
Přenese mě k brance, která odděluje ulici od divoké Zahrady a když do ní vstoupím, vkročím do snu. Přivítá mě Trpaslík (kterému zbyla jen trocha červené barvy na čepičce) a skřehotavý hlas vypelichaného kocoura: "Ty darebáku, ty uličníku", zavřu oči a jsem ten nejmenší z pěti kluků, kteří všichni byli stejně velcí a s vykulenýma očima čekám, co se mi tento večer ve snu zase stane. Možná jsem pohádku neslyšel do konce proto, že nikdy nekončí. Karel Höger vypravuje pořád dál a dál a nikdy nepřestává, jen přehrávač se uprostřed noci sám vypne, ale vyprávění pořád pokračuje.

Vlastně nechci to CD doposlouchat do konce. Chci věřit, že příběh nekončí, že mě čeká další dobrodružství a že ta Zahrada je nekonečná a stále mi má co nabídnout. Udržuje mě to v krásné iluzi, že ikdyž jsem velký, přesto jsem pořád jenom KLUK.

Jiří Trnka - ZAHRADA

Vypráví: Karel Höger
Nahráno 6.3.1962 ve studiu AR.
Remastering duben 2007
Vydal Supraphon

úterý 18. února 2014

Daniela Krolupperová - Mizící hmyzící

Tuhle knihu donesl Hugovi Ježíšek, protože ví, že zbožňuje brouky.
Na balkoně má hmyzí hotel a když někde potká nějakého broučka, už ho strká do kapes, aby jej ubytoval v jednom z volných pokojů.
Pavouci v našem bytě se nemusí ničeho bát, protože jsou hájení ... a nosí přeci štěstí.
Prostě, pokud je ta kniha pro někoho jako stvořená, tak pro našeho Huga a určitě chápete, že v naší knihovně nemohla chybět.


Malý Skřítek žije v trávě u brány Království růží a je to to lenoch.
Nedělá nic, jen se povaluje po listech a lelkuje. Jen ale do té doby, kdy Království růži napadne invaze pidi Vetřelců (kteří oblepí stonky a listy růží), Království pomalu chřadne a Víly z růží jsou na umření. Osud tomu tak chtěl, milý lenošný Skřítek si musí zasloužit své nové jméno a vydat se do světa pro pomoc.
Musí najít Berušku z Louky, která má prý tu moc a Vetřelce sežere.
No a tak se (chtě nechtě) Skřítek vypravil na cestu, při které zjišťuje, že jeho líné nohy již nejsou líné, že svět je krásné místo pro žití a nekončí bránou do Království růží.
Stálé potkává nové a nové obyvatelé hmyzí říše a spolu s ním ty hezké broučky poznáváme s nim.


A právě to je pro nás tím pravým kouzlem knihy.
Na začátku každé kapitoly totiž najdeme jednoho nového broučka, hezky nakresleného a popsaného. Dozvíme se, kde žije, čím se živí a jaké má přednosti. Pak se s ním seznámíme i v příběhu, protože nějakým způsobem zasáhne do osudu našeho Skřítka a nakonec nás čeká pár kontrolních otázek právě o tomto broukovi.
S radostí jsem zjišťoval, že Hugo při čtení opravdu dává pozor, protože na většinu otázek znal správnou odpověď. I na ty, kdy já obracel oči vzhůru nohama a četl nápovědu, protože jsem se občas myšlenkami zatoulal do té hmyzí říše a pozor nedával. Představoval jsem si totiž sám sebe, kterak lezu do díry po červotočovi a dělám si v ní bunkr na spaní. Nebo jak hledám luční kobylku a snažím se jí osedlat a vyrazit na divokou skákající jízdu.
Nádherná kniha!






Mizící hmyzíci
Napsala Daniela Krolupperová a ilustrovala Eva Chupíková
Vydalo nakladatelství Portál, s.r.o. (2013, první vydání)
www.portal.cz

www.facebook.com/nakladatelstvi.portal
96 stran

Kniha je určena dětem školního věku a předškolákům a jejich rodičům.

Poslouží také učitelkám v mateřských školách.

středa 8. ledna 2014

Balázs Zágoni - Barnabáškova kniha

Barnabáškova kniha, by se vůbec nemusela jmenovat Barnabáškova.
Barnabáškova kniha by se klidně mohla jmenovat třeba Hugova kniha. Nebo třeba Pepíkova kniha ... klidně i Péťova kniha.
Protože ta kniha je o našich dětech.
O mém synovi, o Tvém synovi, o synovi našeho i vašeho souseda.


Tato kniha je o malém klukovi, který chodí do školky (do oddělení starších dětí) a chystá se do první třídy.
Stejně tak, jako ten můj milovaný kluk.
Je to kniha o jeho běžném životě, který je tak věrohodně dětský a skutečný, až se dospělý předčítač musí spokojeně usmívat a pokyvovat hlavou.
Občas ho napadne, jestli spisovatel náhodou není alter ego jeho partnera. Až tak moc je to ze skutečného "našeho" života.
Děti jsou prostě stejné všude na světě.
Dělají stejné lumpárny, mají stejné trápení, stejné sny, stejné řeči a stejné vidění světa.
Děti jsou prostě děti a na panu Balázsovi je vidět, že syna má a že jej strašně rád sleduje.
A to vše se mu podařilo promítnout na stránky této knihy a paní Markéta Vydrová jeho snahu jen podtrhla naprosto trefnými ilustracemi.
Několikrát se mi při našem společném čtení stalo, že se Hugo znenadání zarazil, vytřeštil oči a nadšeně a nevěřícně se mě ptal, jestli ta kniha není náhodou o něm.
A ona asi doopravdy je.
Ikdyž je Maďarsko na našem glóbusu od tečky (znázorňující naše město) tak daleko, uvědomoval jsem si při sledování Barnabáškových příhod, že jsme si všechny rodiny světa vlastně strašně podobné.
Nebo si je podobná moje rodina s rodinou Barnabáškovou? ... na tom vlastně nesejde.
Důležité je to, že na světě je další kniha, která nás (mě, syna i naší jedinou ženu rodiny) pár večerů pod peřinou spojovala a přidala do našich myšlenkových světů další krásný kraj a milý pocit ze vzájemné blízkosti.
A to opravdu neumí každá knížka!


Barnabáškova kniha
Napsal Balázs Zágoni a ilustovala Markéta Vydrová
Z maďarského originálu "Barni könyve" přeložila Viola Somogyi
Vydal Stanislav Juhňák - TRITON (2013, první vydání) v edici Laskavé čtení
www.tridistri.cz
151 stran

Určeno pro děti od 3 let